Toužil jsem aspoň jednou v životě chytat ryby na velkých řekách, na obrovských jezerech a mořích, která jsou velká už proto, že to jsou moře. Dlouho se mi nedařilo. Lovil jsem na americkém jezeře Lake Michigan u Chicaga, ale jen malé okouny, chytal jsem v Dněpru štiky, ale ty také nebyly velké. Člověk musí zřejmě každou zemi znát, musí poznat zvyky ryb a musí mít čas a peníze, zajet si anebo zaletět na velké ryby tisíce kilometrů daleko.
Teprve v Polsku mi svitla naděje, že si zalovím na moři. Polská admiralita mě pozvala do vojenské ponorky. Radostně jsem pozvání přijal, ačkoliv jsem o tom neměl ani ponětí, a už vůbec jsem nevěděl, jestli se dají z ponorky lovit za jízdy ryby. Jako první jsem sbalil na podvodní cestu svůj pytlácký prut od pana Troníčka z Braníka. Byl ze čtyř krátkých dílů a dal se schovat pod kabát. Takové stahovací a skládací pruty se dnes dělají běžně, ale tenkrát to ještě byla vzácnost. Vybral jsem si také Heintzovy těžké stříbrné třpytky a hromadu cingrlátek a šidítek k oklamání mořských ryb. S prutem pod kabátem jsem nastoupil na motorový člun Siréna, který měl na boku velkou, nahatou mořskou pannu s šupinami na spodní partii těla.
Moře bylo napuštěné modrými a zelenými plochami vody, většími, než je Václavák. Moře je vůbec největší náměstí světa a život je hlavně pod tím náměstím.
Krájeli jsme vodu a řezali vlny, ty děti moře, znovu a znovu se rodící. Mladičký šéf člunu Siréna, který uměl slušně česky, vyhlížel ponorku, která měla být na té a té zeměpisné délce a šířce, mořská panna si šplouchala šupinatý ocas ve vlnách. Ňadra měla krásná, pevná, omalovaná a suchá, protože k nim vlny nedosahovaly. Cítil jsem se báječně.
Konečně sebou šéf Sirény pohnul a rychle mi podával dalekohled, abych si prohlédl ponorku. Ale já neviděl necvičeným okem nic, jenom čárečku na obzoru, která mi připadala jako velrybí dítě na peřinách z vln, jak jsem je vídával ve filmech. Všichni však horlivě kývali, že je to ta ponorka. Mířili jsme k ní. Narostla na osmdesát metrů a podobala se velkému reklamnímu doutníku Abadie. Hořejšek měla šedomodrý a břicho zelené.
Vítal mě sám kapitán ponorky Sup, Czeslaw Obrebski. Také ohromná puklice odskočila a udělala rump! rump! Z ponorky vyskočili jak v Puškinově pohádce statní junáci.
Čestná roto, vlevo hleď!
Vítali mě jako generála ze sousední země, jejímž hlavním mořem je Rožmberský rybník. A pak, byl jsem človíček, který nic neznamenal a navíc měl pod vybouleným kabátem Troníčkův pytlácký prut, s nímž se chystal ztenčit rybí zásoby Baltického moře.
Kapitán Czeslaw Obrebski mi jako většina cizinců nejdřív vyprávěl o Československu. Chodil s českou holkou, a ta ho zklamala. Sbírá české známky, a ty ho neklamou. Na nich je vidět kultura Čechů. Ty známky jsou zrcadlem, které říká: Patříte k těm nejkrásnějším. Vypráví mi o známce Kleopatře, která si medí na zeleném divanu. Známku neznám, znal jsem jednu Kleopatru z naší ulice, a to byla pěkná mrcha. Pak mi kapitán vyprávěl ještě o dalších známkách a jeho ponorka plula ke Švédsku. Švédsko má známky daleko střízlivější.
Pak mi předvedl svou ponorku od přídi k zádi. Byl tam také nějaký admirál, zřejmě na inspekci, jmenoval se, myslím, Romanowski. Zatímco Obrebskému bylo třicet, Romanowskému bylo dvakrát tolik. Vypadal jako chovatel králíků. Většinou mlčel, necítil potřebu o něčem vyprávět. Člověk je zvyklý, že většina lidí se před druhými okamžitě vytahuje – svou krásnou výslovností, auty, příjmy, vilami, chatami, vědomostmi, tituly a hodnostmi, vyznamenáními a kulturností a taky známostmi, anebo svými psy. Pan Romanowski bude zřejmě kancelářská myš, ze které udělali postupem času a protekce admirála.
Pan Obrebski mi ukázal skvěle sehranou posádku. Posádka během šedesáti vteřin zmizí a ponorka se ponoří. Nad vodou plula čtyřicetikilometrovou rychlostí, pod vodou pluje dvacítkou. Kdysi byl Sup nejmodernější ponorkou světa. Holandsko ji postavilo pro Polsko před válkou za devět miliónů dolarů. Dělo a rychlopalné kulomety. Periskopy. Telefony. Odpalovače raket. Ponorka má deset střel. Zásah jistý do pěti kilometrů. Dole pracují tiše strojníci. Jsou svlečeni do půli těla jako havíři v teplých slojích. Mají tu medvídky s růžovými čumáčky a panenky na hraní v růžových šatičkách a s botičkami. Kdyby umírali, hráli by si s nimi? A přišpendlené fotografie vnadných žen – drželi by je snad v rukách? Smrt v ponorce je prý nejstrašnější. Horší než v hořícím letadle anebo pod pásy tanku. Rozbitá ponorka klesne často na dno a už nemůže vzhůru. Vyplave jen pár lidí, kteří se vystřelí jako torpéda. Ostatní čekají hodiny a hodiny, než dojde poslední vzduch a než odejdou kamarádi, kteří mají slabší plíce. Nakonec umřou nejsilnější.
Ponorka duní pod vodou. Řve a třese se, železní koně uhánějí. Jako když pod vodou letí velké letadlo, takový je to pocit. Jenže daleko stísněnější. Mám na sobě tlak tisíců krychlových metrů, které mi svírají duši.
Snažím se zapomenout. Místem se šetří. Lůžka se vysouvají na noc z boků a potom visí na řetězech. Jídelní stůl se spouští ze stropu. A když se spustí:
„Prosze panów, obiad przygotowany!“
Zasedáme ke stolku, kolem jsou modré pohovky. Sedím mezi Obrebským a Romanowským. Kuchyňka je malá a teplá jídla se nevaří. Studená ovocná polévka. Klobása. Šunka. Pan Romanowski mi dolévá anglický čaj a ptá se mě, jestli jsem byl také na vojně.
To víte, že byl, pane Romanowski. Za války jsem byl ještě mladý. Ale po válce jsem byl voják. V Orlických horách jsem dokonce vyhrál závod hlídek. Plížili jsme se pod překážkama. Stříleli po nás patronama. Slepýma. Spali jsme na sněhu bez stanů. Bylo to strašně těžký. Třesky – plesky – plác. Můj tatínek mi poslal jednou na vojnu rybářský prut, a tak jsem chodil na pstruhy. Víte, pane Romanowski, můj tatínek chová králíky. Šampaňské, ty přece znáte, ne?
Pan Romanowski vrtí hlavou, že nezná, ale poslouchá. Dolévá mi čaj a pak mě prosí, jestli bych mu mohl říci něco o chrámu v Kutné Hoře, viděl ho na obrázku.
Sdělil jsem mu, že je to chrám velice pěkný. Klenot. Víc jsem nevěděl.
Romanowski se usmál a já si poprvé prohlédl jeho oči. Spatřil jsem v nich velikou únavu, jako by obešel pěšky celý svět a na té cestě trpěl daleko víc než Kristus Nazaretský. Asi nebyl chovatelem králíků.
Potom se mě kapitán Obrebski zeptal, jestli mám nějaké přání.
„Mám s sebou prut a rád bych lovil mořské ryby.“
Přikývl a povídal něco o Švédsku a tam že zastaví ponorku a já budu chytat:
„Kiedy bedziemy zbliżali sie do Szwecji, zatrzymamy się i pan sprobuje to na nowo.“
Ponorka ještě hodinu plula a zastavila se. Vystoupil jsem na příď. Foukal mírný větřík a čeřil hladinu, což je pro třpytkování příznivé. Místo zábradlí tu bylo ocelové lano, takže jsem nemohl spadnout do moře. Vojáci a důstojníci mě zdáli pozorovali. Sestavil jsem prut a na konec jsem dal třpytivého Heintze s olovem, aby třpytka klesla hluboko pod vodu. V duchu jsem si moc přál, aby se nějaká barevná potvora spletla a abych neutržil ostudu, když mají Poláci tak dobré mínění o našich známkách a o chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. A nahodil jsem třpytku do modrého nekonečna. Hrál jsem si s ní, když jsem ji táhl, nechal jsem ji klesat a stoupat, prudce jsem ji navíjel pro ryby bleskurychlé a pomalu přivíjel pro lenivé rybí poutníky. Hodil jsem třpytku desetkrát, stokrát. Vyměnil jsem ji, dal jsem jiné třpytky. Americké bláznivé. Francouzské přesně vysoustruhované. Japonské třpytky jak pírko lehké, s peřím z nádherných čajek. Celá ponorka čekala. Poláci mlčeli. Jen jednou jsem zahlédl, jak jede za třpytkou tmavý velký stín, ale ryba si asi chtěla jen prohlédnout, co je to tam za blbost. Za půl hodiny jsem to sbalil. Poláci mávli rukou, že to nevadí, ryby tu asi nejsou.
Pluli jsme nazpět k Polsku. Celé hodiny jsme jeli po povrchu. Stáli jsme na přídi a mlčeli. Baltik byl temný a studený. Všude mír a klid.
Pak motory zastavily a na palubu vyšel námořník urostlý jak boxer, a v ruce nesl železnou kouli, ze které se kouřilo. Vrhl ji co nejdál od ponorky. Za chvíli se ozval výbuch. Námořníci nasedli do malého gumového člunu. Měli v rukou podběrák a takový košík, na prádlo asi. Brzy vyplavaly ryby. Převracely se a točily ve smrtelných křečích. Námořníci je nabírali podběrákem a dávali do toho košíku. Pořád se objevovala nová a nová rybí těla a mnohá byla zbarvená jako růžové a fialové květiny anebo dokonce bizarní květy orchidejí. Byla krásná, ale už umírala. Tak jsem to nemyslel, to jsem přece nechtěl. Zdálo se mi, že v tom jsou i mořští koníci se svými kostěnými pancíři, kteří měli právě osedláno a chtěli jet někam na vandr.
Námořníci mi postavili k nohám plný koš a boxer se ptal:
„Jest pan zadowolony?“
Přikývl jsem, ale do košíku jsem se nemohl podívat. Něčeho jsem se bál a nevěděl jsem čeho. Snad jsem se bál očí ryb, které jsem předtím nikdy neviděl, snad jsem se bál, aby jedna ryba neměla oči lidské. Anebo jsem se bál těch mořských koníků, kteří by mohli zařehtat jako opravdoví koně, než je člověk zastřelí anebo zabije kulatou pumou.
Pluli jsme a setmělo se, v dálce se třepotala světla mořského pobřeží. Na zádi brnkala kytara námořníka Rudolfa Francouze. Chlapci zpívali o těžké práci ponorkáře a o tom, že se již okrent podwodny vrací do rodného přístavu.
Přesedl jsem zase na motorový člun Siréna s rybami, zatímco Sup vplouval po vypálení světelných zelených signálů do vojenského přístavu.
Šéf Sirény se mě zeptal česky:
„Byl ještě někdo na Supu?“
„Nějaký pan Boleslaw Romanowski.“
„Vy jste viděl Romanowského? Mluvil jste s ním? To máte štěstí!“
„Proč?“
„To by byla dlouhá historie. Celé Polsko už porobili a on bojoval. Byl zřejmě nejstatečnější velitel ponorky za druhé světové války. Když mu fašisti potopili ponorku Jestřáb, vyplaval těžce zraněný s polskou vlajkou a námořníci ho do ní zabalili, aby nevykrvácel. Plul pak na ponorce Džik – Divoký kanec. Potopil devatenáct fašistických lodí s šestatřiceti tisíci vojáky.“
Šéf Sirény zmlkl a já pomyslel na to, že se mě Romanowski ptal na Kutnou Horu. A napadla mě bláznivá myšlenka. Tolik potopených vojáků, to je obyvatelstvo pro dvě Kutné Hory dohromady. Šéf Sirény pokračoval:
„Víte, zpívají se o něm písně.“
Začal si broukat:
Celá flotila se směje,
že jim Kanec říkají,
ale za tím Kancem
plameny vždy šlehají.
Mlčel jsem. Kolikrát jsem se už v životě spletl. Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli. Já jsem taky Romanowskému vyprávěl, jak jsem jednou hrdinně podlézal překážkovou dráhu v ohni slepých střel. To se tedy musel asi bavit.
Až pojedu do Kutné Hory, vyfotím pro něho ze všech stran světa ten chrám.
Vystupoval jsem na molu, ten ze Sirény na mě volal:
„Máte tu ryby, co jste nachytal!“
Dělal jsem, že neslyším, a dal jsem se do běhu. Myslel jsem při tom běhu na jezero Michigan a řeku Dněpr, kde jsem dopadl podobně neslavně. Jenže to bylo s menší ostudou než na ponorce Sup, jejíž světla už blikala v přístavu. Snad budu mít příště větší štěstí na tom modrém kopci světa, jakým je moře. Hodím pak do vody bójku a zapíchnu do ní svou vlajku. Bude z jedné strany bílá jako měsíc, který do moře zapadá a celý se tam vejde, a z druhé strany bude zlatá jako slunce, které se z moře vynořuje. A na té vlajce bude nakreslená ryba. Ta ryba bude zvláštně červená jako vábná Kleopatra na zeleném divanu. Oči bude mít z duhy.
Ze zbioru:
Ota Pavel. Jak jsem potkal ryby.
Praha : Městská knihovna
1. elektronické vydání; 2020-04-23.
ISBN 978-80-274-0738-5 (pdf)
Domena publiczna: <https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/52/92/29/jak_jsem_potkal_ryby.pdf>
Po polsku:
►►Ota Pavel: „Łodzią podwodną na ryby”◄◄